Deník terapeuta: VÝSTUP Z KOMFOTNÍ ZÓNY
Ono se říká, že člověk začne své problémy řešit, až když je bolest nesnesitelná. Ať už jde o vztahy, práci nebo zdravotní stav…
„No, to je na prd, už jsem tady podruhé a pořád se to nelepší! Nezabírá to! Já to asi ukončím.“
Tak já nevím, lidi, zbláznili jste se? Celé měsíce i roky “kumulujete“ problém a chcete ho za 14 dní smést ze stolu? A ještě u toho ukazovat prstem na špatný přístroj, léčbu nebo doktora?
Za posledních několik týdnů jsem potkal více než deset takových pacientů, co se zlobili, čertili a nadávali, že léčba (po druhé třetí návštěvě) nezabírá.
Pak přijde starý pán a už z dálky s úsměvem na rtu hlásí:
„Tak já doberu i ty další lekce. Už se to začalo zlepšovat. Cítím se fakt skvěle, asi to chtělo chvíli počkat, než léčba zabere.“
Omlouvám se, jestli jsem příliš otevřený, ale forma deníku mě k tomu nabádá a vede. Dříve, když jsem s fyzioterapií začínal, býval jsem z takových pacientů demotivovaný. Vlastně jsem vzdával léčbu stejně jako oni: předčasně. Také jsem občas pochyboval o sobě a svých schopnostech. Když jsem si to po čase uvědomil a začal vnímat ty rozdíly mezi vytrvalostí v léčbě a zbrklostí na druhé straně, pochopil jsem, že nemůžu prospět pacientovi, který nemá motivaci se uzdravit. Takovému pacientovi (bohužel) nepřináší uspokojení ani zlepšení jeho zdravotního stavu.
NEJVÍCE SIL STOJÍ START
Nijak nepopírám, že start do terapie může být pro někoho opravdu ostrým vystoupením z komfortní zóny. Na začátku léčby dostane pacient dostatek informací o našich společných plánech a jednou z těchto informací je, že to z počátku bude prostě bolet. Vždyť ono to ani jinak nejde! Víte, jak se to říká o raketách: nejvíce paliva spotřebují na startu. S terapií je to stejné – holt to bolí a je potřeba ten úvod vydržet, než se dostaví první pokroky. Právě obtížnost a rozjezd na začátku mnoho lidí otráví. Je to přirozené. Nejsou ochotni dostat se přes tyto nekomfortní stavy.
Každá změna však tento výstup z komfortu vyžaduje…
Opravdu jsou zde pacienti, kteří tuto myšlenku nedokážou vůbec zpracovat:
„Já jsem si přišel pro pomoc, musím fungovat. Víte, kolik já toho mám a co musím všecko řešit? Tak mi sakra pomozte, když už tady s vámi marním drahocenný čas.“
Lidé milí, prostě to zkuste vydržet. Těžký začátek nepřináší přímý výstup kolmo nahoru. Každá bolest, která se má uzdravit, se nejdříve ozve o něco silněji – to je důkaz, že se něco děje. A pokud procházíme léčbou správně, začne docházet k pozvolnému zlepšení, které je postupné a rozložené v čase.
Žádná změna na počkání neexistuje…
Ano, možná je to nutné zlo. Často to i dost bolí. Zvolíte si však raději bolest chronickou, trvalou? Nebo na chvíli zatnete zuby, překonáte se a pokusíte se zlepšit chatrný zdravotní stav, který vás opakovaně sužuje a obírá o energii?
Volba je na vaší straně kurtu…
Téma: Michael Tichov & m.k.