DENÍK TERAPEUTA: ČISTÁ DUŠE

Tu pravdu všichni známe: NEVÁŽÍME SI TOHO, CO MÁME, DOKUD O TO NEPŘIJDEME.

Život pacientů není vždy přívětivý. Pamatuji si na staršího pána, který trpěl těžkými depresemi. To, co mě na něm zaujalo, byla jeho naprostá ochota spolupracovat, vděčnost a vůle podílet se na zlepšení svého stavu.

Byla to taková “čistá duše“.

Představte si člověka, který to nemá vůbec jednoduché. Život k němu nebyl úplně přívětivý. Jeho pomalejší mysl, napadený úsudek, vnitřní bol – to všechno by mnoho lidí vedlo k rezignaci. Přesto se najdou lidé, kteří navzdory všem útrapám nesou svá břemena důstojně a dalo by se říct, že je lze za jejich vůli k životu obdivovat.

Přes všechny potíže a trampoty jsem se setkal s takřka ideálním pacientem: chtěl zlepšit svůj stav, byl ochoten spolupracovat, nechal si poradit, byl vůči sobě i mě poctivý. A ještě za to všechno poděkoval.

Čistá duše.

Jak velký kontrast oproti lidem, kteří se mnou přijdou do ordinace doslova bojovat. Mají pocit, že jsem zodpovědný za jejich stav. Sami pro sebe nejsou ochotni nic udělat a berou práci terapeuta jako nutné zlo. Něco, co si musejí odbýt, aby mohli být rychle někde jinde. Žádají sice pomoc, avšak bez přijetí zodpovědnosti.

Chtěl bych – ale nemohu jim pomoci.

Přesto jsou okamžiky, které dávají mé práci hluboký smysl. Lidé se mnou často mluví a dá se říct, že neléčím jen jejich tělo. Přicházejí se uzdravit a já se stávám jejich průvodcem i nástrojem.

Lidský život je mnohotvárný. Na některých věcech opravdu záleží a na jiných zase ne. To ať si každý rozmyslí sám. Jisté je jedno:

NEVÁŽÍME SI TOHO, CO MÁME, DOKUD O TO NEPŘIJDEME

Téma: Michael Tichov & m.k.